Jiří Kodet

Učil mne na základní škole češtinu pan třídní učitel Stanislav Kodet. Přesně tam a tak a pod jeho vedením začala moje láska k písemnému vyjadřování. Mé slohové práce byly na ZDŠ fenomenem ....  A v souvislosti s tímto UČITELEM jsem vždy obdivoval i druhého KODETA !!! Herce Jiřího Kodeta. Všichni víme .... A jsem šťastný,že se i osobně znám s Kristianem. Všichni TŘI moji " Kodetové " v životě jsou i milníky mého života.

Jiří Kodet

6. prosince 1937
V tento den se narodil oblíbený divadelní a filmový herec Jiří Kodet. Za vynikající herecké výkony ve filmech Pelíšky a Knoflíkáři získal Českého lva. Zemřel 25. června 2005.

Jiří Kodet o sobě prohlašoval, že je kavárenský povaleč s vidlemi. U diváků však byl zapsaný spíš jako bohém okouzlující elegancí a noblesou. U přátel navíc jako cholerik a svéráz se štiplavým humorem. Bavilo ho hrát tak, že hrál vlastně pořád.

Jiří Kodet pocházel ze slavného hereckého rodu. Pravnuk Vendelína Budila se narodil roku 1937 herečce Národního divadla Jiřině Steimarové a sochaři Janu Kodetovi.

Jeho matka se později provdala za automobilového závodníka Jiřího Juhana. Ten emigroval. Ji vyhodili z divadla, Jiřího z gymnázia. Vyučil se žokejem, ale herectví nevzdal. Na třetí pokus ho přijali na DAMU. Tradice pokračovala.

Školu dokončil, ale diplom nedostal. Nikdy nezískal zápočet z ruského jazyka. Hrál v Pardubicích a v Ostravě. Od roku 1965 téměř čtvrt století v pražském Činoherním klubu.

Hrál v desítkách filmů. V 70. a 80. letech byl, jak se říká, „zaškatulkován“. Ale ne podle typu jako jiní herci. Jeho „škatulka“ byla dána pokynem shůry. V hereckém rejstříku měl u svého jména uvedeno, že smí hrát jen malé a záporné role. Jak ale říkal, „z každého syčáka se snažil udělat lidskou bytost“. Dařilo se mu to dokonale.

V roce 1990 se Jiří Kodet stal členem činohry Národního divadla v Praze. Toho divadla, kam předtím odmítal vstoupit kvůli matčině vyhazovu. Vždy hrál naplno.

V roce 2003 ho přímo při premiéře postihla mozková příhoda. Dohrál, i když s potížemi. Kritika pak napsala, že hrál opilý. Ale on jen, jako ve svém životě vždy, i v bolestech dostál své herecké cti. Praděd Vendelín by na něj mohl být pyšný.