Za svého života si Josef Švejk nepřál,aby byl ztotožňován s románovým hrdinou. Bránil se tomu z existenčních důvodů otce rodiny. A také si nechtěl přisvojovat nárok na světovou slávu Švejka. Když jsem v roce 1914 narukoval do rakouské armády,vysvětloval Josef Švejk,zařadil jsem se mezi ulejváky a sabotéry a hrál chytrého blba podle zásady hloupostí proti válečným hloupostem. I na frontě jsem se stal titulárním idiotem. " Švejkovina " bujela již za válek biblických,za války trojské a patrně přečká i věky příští. Toť se ví,že jsem nedovedl tak hladce proklouznout všemi obtížnými situacemi a konflikty jako hrdina v románu. Neměl jsem tak bohatou zásobu přetvářky,výmluvnosti a podšitosti ačkoli jsem vždycky měl rád legraci a nikdy v životě jsem žádnou nezkazil. Měl jsem Haška od našeho setkání opravdu rád v dobrém i ve zlém. Myslím,že jeho Švejk by se zalíbil i Karlu Havlíčkovi Borovskému. V Rusku se Josef Švejk změnil k nepoznání : energicky odložil pasivní odpor proti válce a znova se přihlásil v čs. legiích na frontu do boje proti rakouskému útisku. Dne 2. července 1917 se zúčastnil bitvy u Zborova a za prokázané hrdinství byl roku 1924 vyznamenán T.G.Masarykem a o 30. výročí oné bitvy roku 1947 - podruhé  - generálem Ludvíkem Svobodou. V ruských legiích po roce 1916 šel jsem společnou cestou s jiným Haškovým druhem,s Františkem Langrem,uváděl později Josef Švejk,politicky jsem vždy stál na levém křídle. Přišly události nepředvídané a osud tomu chtěl,že v roce 1918,po bitvě o Samaru,stáli jsme proti sobě tváří v tvář - Hašek rudoarmějec a já čs. legionář. Podnes nevím,ušetřil-li jsem já Haška,nebo nechal při životě on mne? V Praze po roce 1920 jsme se opět šťastně sešli a v ty poslední 2 roky jeho života jsem poznal hloubku a složitost jeho povahy a osobnosti. Vždy činil opak toho,co jsem očekával,leč moje důvěra k němu zůstávala neochvějná až do konce. Josef Švejk byl autoru i člověku Hašovi vskutku druhem spolehlivým a upřímným. V sobotu 6. ledna 1923 byl jediným z pražských přátel,který zajel do Okrouhlice a ve sněhové vánici putoval do Lipnice,aby - nepoznán a neznámý - doprovodil zemřelého Jaroslava Haška na jeho poslední cestě. Josef Švejk zemřel v květnu 1965 ve věku 73 let. Byl ve svém okolí oblíbený,vážený a všude vítaný. Ovládal devět řemesel a nikdy nepoznal nouzi. Osobně skromný,nerad budil pozornost. O 1. spartakiádě v červnu 1955 byl pozván u příležitosti otevření nově zařízené restaurace " U Kalicha ". Přišel,pochválil,popřál a s omluvami odešel. Posledních deset let života prožil šťastně v kruhu své rodiny. 

SETKÁNÍ HAŠKA SE ŠVEJKEM

Historik hostince " U Kalicha " bude asi zklamán zjištěním,že tam Jaroslav Hašek vlastně nechodil. Octl se tam poprvé  druhou májovou sobotu roku 1911,když ho ke " Kalichu " pozval na schůzku Zdeněk Matěj Kuděj. Pozval,ale nepřišel. Hašek byl zrovna bez peněz,ale pil už několikáté pivo. Nebyl to tehdy hostinec příliš prostorný ani přepychový,hosty sem nevábilo jen pivo ani hostinský Šmíd,řečený grobián. Lokál byl útulný a jeho přitažlivost založili stálí hosté - kamarádi z vojny. Nehrály se zde karty,ale debatovalo se. V ten den tam bylo rušno jako v úle. Středem zájmu byly tři události : příští den bylo na Žižkově odhalení prvního pražského pomníku Karla Havlíčka. Bylo před volbami do říšského sněmu. V Sarajevě vypukly nepokoje a v Praze se zastavila deputace z Bosny,která den předtím vyjednávala s císařem ve Vídni. Hašek vyslechl od vedlejšího stolu rozpravu tří vysloužilců,kteří v roce 1908 prodělali okupaci Bosny. Jmenovali se Potměšil,Haspeklo a Kulajta,avšak po několika pivech se častovali přezdívkami Bubák,Achmed a Plechová Držka. Všichni tři byli v Sarajevu jako doma. Pan Potměšil hovořil o tom,jak se ulejval půl roku na marodce,jak dělal ministranta kurátovi a jak na nádvoří chrámu ve čtvrti Čemaluši o pravoslavných velikonocích,když se tam konal trh na nevěsty,uprchl s jednou do Hercegoviny. Haspeklo chodil do kasáren jen na noc,přes den se oblékal do ženských šatů a se zahalenou tváří žil mezi muslimy v Mostaru. Třetí,Kulajta,tvrdil,že pověsil mundur na zábradlí mostu Kozja čuprija. Sapéři marně lovili Kuvajtu v řece Miljačce a prohlásili ho za utopence. Pak to koulel jako hrbatý,fousatý a chromý Lazar,ilegálně vypomáhaje u usedlého Čecha,klempíře,až do konce vojny. Hašek poslouchal staré mazáky celou hodinu - když spatřil vedle sebe nového hosta. Tři vysloužilci odešli a Hašek se smutně zadíval na stěnu,kde pod obrazem císaře byl velký nápis v černém rámu : " Umřel úvěr,pochovali jej dlužníci ". Jeho soused,asi šedesátiletý,se tiše zeptal : " Copak se vám stalo? " Hašek neměl tušení,že mluví s otcem Josefem Švejkem (odstěhoval se z Bojiště a dal se skoro do pláče,když před deseti lety osobně ho poznal) : vyprávěl,jak je nešťastný a opuštěný,že otec Švejk se rozlítostnil. Venku se dalo do deště. " Když dovolíte,já útratu zaplatím," řekl Švejk. " A jestli se neurazíte,pozvu vás k nám. Je to vedle." Káva u Švejků byla silná,Hašek pak nemohl usnout,ale nevadilo mu to,přemýšlel o svých dojmech od " Kalicha ". V uších mu zněl smích tří bosenských vysloužilců - ulejváků. Byli to špatní vojáci ,jak sami říkali,ale ve všem vyzráli na rakouskou válečnou mašinerii. Při tomto paradoxu,jako vždy,zahrnula Haška vlna myšlenek. Ptal se sám sebe,jestli a za jakých předpokladů by bylo možné zesměšnit válku. Už Homér v osmém zpěvu Odyssey - do středu válečné vřavy - vložil obrovský smích bohů. Každá válka pošlape zákony,morálku,spravedlnost i pořádek - od nepaměti je to prostý člověk,který nese tíhu a následky,ničemnost a surovost válečných dobrodružství - co dělat? Dobrý c.k. voják  je objev jako sérum proti vzteklině,jako rentgen .... jeho chronická přetvářka,nevinná prostoduchost a lstivost jednou zhatí všechny plány dobyvatelů a smete války s povrchu země .... Námět se rozrůstá v ideu,která musí mít tělo a duši .... název " dobrého vojáka " ,jméno přiléhavé jako šifra,jednoslabičné .... A v té velké,slavné chvíli už nemluvil jen pro sebe,ale jako každý objevitel hlasitě zvolal : " Sakra ... voják Švejk.... ejhle! .... Josef Švejk junior,který vyslechl celý Haškův monolg,předstíraje,že spí,se teď ozval : " Járo,jestlipak víš,že v tom co jsi teďka hlahoil,jsou písmenka z tvého jména? Jaroslav Hašek ... sakra - voják Švejk - ejhle.... " Tak tedy byl pokřtěn " Dobrý voják Švejk " a vznikla nová společenská diagnoza - " švejkovina ". Rozený bohém odkládal vše na poslední chvíli,ale když byla nouze nejvyšší,byl posedlý tvůrčí energií jako Balzac. Teď už ví.že měl poslat pro " Karikatury " povídku na 2. stranu. Lada už ho shání po Praze,musí to mít v pondělí ráno! " Tak jo,brachu " rozhodl Hašek zívaje. " Zítra napíšeš pro lidstvo první historku o Švejkovi ". Ráno matka Kateřina přinesla oběma snídani do postele. Taťka odjel hned po ránu do Klánovic. Pěkně pozdravuje. Já už spěchám za ním,tak se tady s Pepou pobavte. Nashledanou! Hašek se rozhlížel po novém " podnájmu ". V oknech plno květin. Vstal,aby si na zdi zblízka prohlédl kopii Reinerova obrazu Výmluvnost a utrpení Kateřiny a Van Dyckovu Kalvárii. Povšiml si zvláštní polohy lotrovy ruky,objímající dřevo kříže. Nad zrcadlem byla Josefem zastrčena Ženíškova kresba baletky. Když se společník vrátil z kuchyně,Hašek sebou nepokojně zavrtěl,aby pronesl připravený návrh : " Jozífku,mám k tobě moc velkou prosbu. Já vím,že píšeš jako kaligraf. Rád bych ti něco nadiktoval. " Josef našel linkovaný sešit a Hašek zajásal,na stránce bylo 30 řádek. Vytrhl tedy 4 listy,historka měla mít 120 řádek. Autor chodil kolem postele ve spodním prádle a s rukama za zády. " Nadpis - Dobrý voják Švejk "  začal Hašek a nový řádek : " Švejk šel na vojnu se srdcem veselým ". Co tam bude dělat ? ozval se Josef a dostal odpověď : " Blbnout ". Tak a dál. V satiře je důstojník Walk a major Teller,Švejk byl postaven do složité " historické situace " a napjaté atmosféry,kde v závěru při cvičení na hranici zabloudí do Taliánska,odkud přivede zatoulaného mezka se strojní puškou. Již v této první kapitole,třeba ve zkratce,je to plnokrevný Švejk,dobrotisko,typ lidový,živelný,důvěrný i důvěřivý,nacházející únik ze všech zmatků,pásmo kontrastů a veselých příhod,humorné satirické vyprávění epizod. Protože Josef,jak konstatoval autor,napsal za minutu dvě řádky,v hodině dospěli k poslednímu slovu. V devět hodin Hašek ochotnému Josefovi nadiktoval ještě poznámky ke schůzi Strany mírného pokroku na téma " O ochraně psů a koček ". O půl desáté Josífek pečlivě složil historku " Dobrý voják Švejk " do obálky a pádil k Jiřímu Pichlovi do vinohradské Máchovy ulice. Pichl,vždy dobře naložený,ačkoliv byl Švejk jen doručitelem příspěvku pro " Karikatury ",ochotně zaslal Haškovi honorář 20 korun " proti hotovému ". Když k 11 hodině dorazil Josef Švejk do " Kravína ",uslyšel vůdce strany,Jaroslava Haška,pronášejícího větu " Já jsem živým dokladem toho,že to není pravda,když se říká,že u nás nemáme jediného,velkého,světového spisovatele ". Vzápětí se naplněným lokálem rozlehl huronský smích. Josef Švejk se stal Haškovým druhem,písařem,doručovatelem a hlavně tajemníkem. Od prvního setkání byl Hašek králem Lávrou a Švejk jeho Kukulínem. Hlavně proto,že Jozífek nepil a dovedl mlčet,zasvětil ho Hašek i do svých tajemství,která nikomu jinému ani svěřit nemohl. Nebylo to často,ale když se sešli,byl Jozífek představován jako bratranec a vždy jiným příjmením. Někdy se přihodilo,že měl Hašek peníze a Jozífek si od něho vypůjčil. Když byl zas Hašek na suchu,Josef dluh vracel. Skutečnost,že Hašek svá tajemství nesděloval svým bližním,tvrdil i E.A.Longen,Josef Švejk byl však zasvěcen do všech. 

SARAJEVSKÝ ATENTÁT

Matka Kateřina Švejková se začetla do " Práva Lidu " ,které si Josef předplácel. Bylo úterý 30. června 1914,dva dny po atentátu na následníka trůnu a jeho manželku. Pohoršovalo ji,jaký byl ten Ferdinand paličák,když dostával varovné zprávy,že mu v Sarajevu hrozí smrt,proč tam jezdil? Čert ho tam byl dlužen .... hodili po něm pumu,odrazil ji v letu rukou,na radnici ho žádali,aby cestu přerušil,ale kdepak,on trval na tom,že navštíví v nemocnici toho zraněného pobočníka Maziriho .... no,dělal vždycky opak toho,co mu kdo radil ... a tahle zajížďka,bože nebeskej! byla pohromou pro urozené manžele a bude neštěstím pro svět. Monolog přerušilo zazvonění. Ve dveřích se objevil Jaroslav Hašek. Do přivítání se přidal hlučně i starý známý,ovčácký pes,host ho pročesal oběma rukama,hladil a potřásal s ním,až zrudl v obličeji,dodávaje,že Dobrák je tvor pro život čistý a spravedlivý,on nikomu neublíží,co jemu je do nějakého atentátu! Matce Švejkové pak svěřil,že právě teď si měl otevřít ústav k drezírování psů,chtěl v  něm vycvičit i strážce jejich krbu,ale zastřelení Ferdinanda,že je jistou záhubou i pro jeho projekt. Hašek hostitelce vyprávěl,jak se hostinský Josef Šolc dozvědel o atentátu prvý a zprávu hned rozšířil. Brzy na to dostavil se k němu policejní inspektor Falge s tím,že to není pravda a že hostinskému hrozí trest 5 let vězení. Když bylo zavraždění Ferdinanda úředně potvrzeno,šenkýř Šolc si utíral s čela pot a ujišťoval,jak je šťastný,že to pravda je. Matka Kateřina omlouvala Josefa,šel na fotbal,přijde až večer a postěžovala si,že od Nového roku ji postihlo už takových sedm egyptských ran. V lednu zemřel manžel,to všechno víš - šestašedesátiletý - na chřipku,v únoru si Josef na lyžích vymkl nohu,pak po sobě ji opustili tři synové a tak zůstali s Pepou sami,k tomu spatřila dítě,které porazil automobil. V ulici se otrávil plynem hodný člověk a ona ztratila peníze a nikdo je nevrátil. Chudáci sokolové.vzpomněla si,uspořádali v Brně svůj slet a taky mají po něm. Všude vlají černé prapory ..... Hašek se snažil matku potěšit nadějemi a příklady ze života. Jestliže bude válka,může trvat nejdéle dva,tři měsíce. A ví,jak na to,opatřil pro Josefa i pro sebe " Obšít ",zproštění z vojny a pak by mohli spolu odjet do Švýcar nebo do Ameriky a vrátit se až po válce. Matka Švejková,uklidněna,předložila hostu k nahlédnutí rodinné album a památné zápisy po manželovi. Bylo v nich psáno o Josefu Matěji Švejkovi,rolníku ve Svaté Kateřině u Kutné Hory,který v roce 1752 zaslal císařovně Marii Trezii stížnost na útrapy roboty a podle přikázání Nezabiješ! odmítl účast na Sedmileté válce. Když Hašek s lítostí zjistil,že někde ztratil kravatu,matka mu nabídla černou vázanku Josefovu. Slušela mu a pravil,že tím uctívá světlou památku otce Josefa Švejka .... zatímco na veřejnost bude budit dojem,že drží smutek po arcivévodovi. Ani se nebudu loučit,matinko drahá,řekl Hašek spěšně,já přijdu zítra,to bude Pepouš doma. Ale Hašek přišel opět k Švejkům až po válce za šest roků ..... 

ŠVEJK JDE DO VÁLKY

Policajt Sylvestr chodil po Bojišti dům od domu roznášeje brancům svolávací lístky. Ústa měl zamodřena fialovou tužkou,kterou si zapisoval jejich jména. Matka Kateřina pročítala Josfovo předvolání k odvodu jako svítek jeho osudu.V pátek ráno,v den Bořivoje,vstala časně a vypravila se spolu se synem k odvodu na Střelecký ostrov. Josef šel o berlích,ale s pomocí matky dostavil se včas. Jenže brance odváděl proslulý katovský doktor Halbhuber. Když Josef ohlásil,že nemůže chodit,řekl jen : " No já vidím,že nohy máte vobě dvě,votevřete hubu! " Posvítil mu do úst baterkou a zabrblal : " Zuby máte zdravý,nohy vám na vojně vykurýrujem a bude z vás voják jako lef! Schopen! " Mámo,narukovat musím,je to marný - knstatoval Josef,cestou domů složil berle pod paží a s rukama v kapsách povzdechl : On císař pán nezná přísloví! Bůh je mocnej,ale kráva zajíce nedohoní. Přišlo ráno,když skládal svůj " rystunk " do černého dřevěného kufříku s nápisem Josef Švejk. Mami,ty nedělní šaty mi nech na věšáku,pohodil hlavou,za pár dní budu zas doma. Nastoupil do vagonu,který byl pro 42 mužů nebo 6 koní a od té chvíle začala vojna jako řemen. V Liberci u pluku vyfasoval nový mundur. Dva c.k. frajtři mu dali obrovské boty a čepici,zmačkané krátké kalhoty a blůzu s dlouhými rukávy,vypadal v tom jako hastroš. Nastal i den,kdy djel na frontu. Dostal 20 " vostrejch " ,flintu " vendlovku " ,přidali také "  frbandpakel ",do kapsy legitimační lístek pro případ,aby ho " padlého " zjistili. Jak se ukázalo,to vše Švejk v c.k. armádě nepotřeboval. Nastala i noc roku 1915 i příležitost,kdy při rozkazu " Vorwärts! Vzhůru na ty psy! " přeběhl na druhou stranu fronty.

V RUSKÉM ZAJETÍ

V Dárnici u Kyjeva na levém břehu Dněpru byl za první světové války velký zajatecký tábor. Při registraci řemeslníků,za účelem jejich pracovního zařazení,přihlásil se Švejk jako kuchař. Znal sice gastronomii jen z toho,co odkoukal od matky,leč měl elán a v nových poměrech přijal za své heslo,že jen odvážnému štěstí přeje. Náčelník tábora plukovník Gribojedov za dva měsíce prohláil,že žádný kuchař mu neudělá tak dobré šašliky na rožni,jako Švejk. Za další dva měsíce přibyl do Dárnice Jaroslav Hašek,tentokrát již " kamarád z války " a vyznamenaný kuchař se staral o jeho časné blaho jak jen to bylo možné. Mezi Čechoslováky začala se v Dárnici propagovat myšlenka revolučního odboje proti Rakousku a z " České druženy " se rodily legie čsl. dobrovolníků v Rusku. V roce 1916 byli Hašek se Švejkem již členy čs. zahraničního vojska v Kyjevě. A jejch cesty se na čas rozešly.

SETKÁNÍ V SAMAŘE

V noci 8. června 1918 v bojích s bolševiky dobyly čs. oddíly Samary. Velitelství 4. pluku vydalo zatykač krmě jiných i na Jaroslava Haška,zdánlivě pro velezradu. K poledni jeden zajatý rudoarmějec vyzradil,že v posledním stavení předměstí Slobodka se ukrývá komisař Gašek. Vzápětí byl vydán rozkaz : " Členové rozvědky 1. praporu Balcar,Švejk,Trojan,Chudoba. Přiveďte zrádce Haška živého nebo mrtvého! " Josef Švejk prodělával cestou vnitřní boj. Zastavili se ve stínu javoru,blízko onoho velkého baráku pod doškovým krytem. Švejk ohlásil velícímu Balcarovi,že vnikne do stavení první,ostatní aby vyčkali ve střehu. Napjatá chvilka - Balcar přitakal. Ten okamžik zachránil Haškovi život. Švejk s karabinou v rukou prošel dvůr,kde mužik naklepával kosu. Pohled do okna,ohromení. Za kopou harampádí stůl,za ním zarostlý Hašek,popíjí,kouří,cosi píše. Upřel na Švejka zarudlé oči a zamračil se. Rukou sáhl do kapsy. "Jardo,rychle pryč,budeš zastřelen! " varoval Švejk. Švejk se kvůli němu nedá " odkrouhnout ",klade ultimatum : Buď zapřisáhne mužika,aby vše zapřel a uteče do lesa,nebo jej zatkne. Hašek utekl. A co vojáci? Balcar? V lednu 1921 vyhledal Hašek věrného přítele Josefa Švejka v novém bydlišti - ve Varšavské ulici na Vinohradech. Matka Kateřina,dvanáctiletý pes Dobrák a Josef přivítali " ztraceného syna " tak srdečně,tak vřele,že se Hašek posadil ke stolu,hlavu opřel do dlaní a dal se do hlasitého pláče. Týž den šli Hašek se Švejkem do " Unionky ",kde je očekával malíř Josef Lada. Domlouvali se o ilustracích ke " Švejkovi ". Lada pohlížel do Švejkovy tváře jako do předlohy a tužkou načrtl zbežnou skicu. Pak namočil pero v tuši a srovnal si brýle. Obkreslil linie a silnými tahy dokončil první obrázek pro " Osudy dobrého vojáka Švejka ". Poté se Lada s Haškem odebrali na vinohradskou radnici k tehdejšímu starostovi Jiřímu Pichlovi. Požádali ho,aby finanční zárukou zajistil vydávání " Švejka ". Pichl nejdříve získal souhlas ředitele Šaldy,aby byl " Švejk " vydán Melantrichem. Proti tomu se postavil Vácav Klofáč,tehdejší ministr národní obrany. Poté Pichl zajistil sešitové i knižní vydání u nakladatele A.Synka. Josef Švejk oplatil Haškovi návštěvu v jeho podnájmu u Františka Sauera na Žižkově. Byt měl kuchyň a pokoj ve 3. patře o celkové rozloze 25 čtverečních metrů. První rok bydlel Hašek v pokoji o 13 čtv. metrech i s Šůrou,kterou si přivezl z Ruska,se Sauerem a s jeho sestrou Janou. Jak bylo řečeno v úvodu,Josef Švejk zemřel 22. května 1965 vevěku 73 let. Rozloučení s ním se konalo ve velké síni strašnického krematoria v Praze.

FOTOGRAFIE